Stručná historie klikovského hrnčířství

Rozmach keramické výroby na Klikově a okolí v druhé polovině 19. století souvisel s postupným omezováním výroby tzv. měkké hrnčiny. Kvalitnější kamenina začala nahrazovat starší hrnčířské zboží vypalované na podstatně nižší teplotu.
Novou technologii výroby přinesla do Čech německá rodina Klausů. Ta vyráběla své zboží, vypalované v Kasselské peci na vysoký žár, již roku 1850 v Praze. Později působila na Zbraslavi, v Bechyni a od roku 1883 i na Staňkově, odkud se výroba přenesla na Klikov. Tou dobou se sem přistěhovalo i několik zkušených výrobců měkké hrnčiny z tradičních středisek jeho výroby (Ledenice, Bukovsko, Vltavotýnsko aj.)
Hrnčíře lákala místní keramická hlína, umožňující výrobu trvanlivějšího a žádanějšího zboží. Spotřeba „kamenného nádobí”, jak se mu tehdy říkalo, byla velká. Vznikaly další dílny v okolí (v Tušti, Hamru, Suchdole a Chlumu). Vyráběla se především hnědě polévaná „selská” hrnčina, ale i bílé a zdobené nádobí. Hrnce, džbány, mísy, pekáče, formy na bábovky a velikonoční beránky, sudy na zelí, květníky a nepřeberné množství dalších druhů výrobků. Hrnčírny nestačily pokrývat poptávku.
Po I. světové válce však přišel pokles odbytu způsobený nárůstem tovární výroby plechového nádobí a porcelánu i změnou životního stylu. Tehdy zaniklo mnoho dílen po celých Čechách. Přežily především ty, které se včas transformovaly na moderní keramické manufaktury.
Řada klikovských dílen úspěšně produkovala až do jejich znárodnění. Z dvanácti dílen na Klikově a okolí, jsou nyní v provozu tři, které zachovávají původní způsob vypalování keramiky ohněm.