profil

lc stručný životopis

lcdílna zaměření

lcdílna stávající spolupracovníci

lc texty kurátoři a citáty

značky lcdilna a lc

Lubomír Čermák - vedoucí atelieru LCDÍLNA
životopis

Narozen 13. Srpna 1961 v Praze.
V letech 1987 – 1993 studoval AVU v Praze, u profesorů Ladislava Čepeláka, Karla Malicha a Michaela Bielického 1993 stipendijní pobyt v Itálii
v roce 1994 – 1996 přijal asistentské místo na AVU u prof. Bielického
Ve volné tvorbě vychází z hledání tvarů, které korespondují s jeho představou života. Nalezené tvary pak přenáší do různých přírodních materiálů.
Tyto své zkušenosti uplatňuje I ve své designerské práci. Například návrh a realizace dřevěné střechy stánku ETNO v pasáži Myslbek, která byla vybrána do finále interier roku 1997
V roce 1999 obdržel grant za svou výtvarnou činnost od Pollock – Krasner Foundation, New York
Úspěšně se zúčastnil soutěže na zhotovení ceny pro německý filmový festival NaturVision 2002
V roce 2009 získal první cenu za návrh pomníku generála Pattona v Plzni
Jeho volné práce jsou ve sbírkách galerie Klatovy Klenová, v Art108gallery a v galerii Pecka
Částí jeho tvorby jsou také krátká představení, kde pracuje s novými médii, které kombinuje se současnými básníky, výrazovým tancem a muzikanty. Např. Díra 1992 s Vojtou Havlem na Zahradě AVU v Praze, 1997 Jak se rodí draci – podle básně Martina Souča uvedené v NG ve Veletržním paláci.
Žije a pracuje v Praze.

OBSAH

LCDÍLNA

projekty a realizace interiérů
design
sochy

Ateliér je zaměřen především na individuální návrhy a realizace interiérů. Spolu s klientem se vždy snažíme o taková řešení, aby výsledek byl v estetickém souladu s prostorem, účelností a praktičností. Dokážeme citlivě přistupovat k zakázkám, které vyžadují podřízení se původnímu, historickému pojetí. Velký důraz klademe na vyřešení detailů, výtvarně i konstrukčně.

U náročnějších realizací, dosahujeme neopakovatelný charakter povrchů pomocí sochařských, ručních technik s přirozenou nepřesností. Otevřenost - strukturovanost povrchů dodává pak realizaci silnější zážitek z výtvarného řešení.

U rozsáhlejších realizací dosahujeme harmonických kompozic opakováním výtvarného motivu, čímž u realizace vzniká řád a celková soudržnost.

Moto firmy je kvalitní řemeslo.

OBSAH

Stávající spolupracovníci LCdílny

MgA Lubomír Čermák, LCdilna.cz

Ing Arch Václav Zůna, archikomplex.cz

Ing Arch Tomáš Beneš, benylla-archfolio

elektrospecialista Martin Pešek

OBSAH
Lubomír Čermák
PRÁCE

Lubomír Čermák pracuje často se dřevem. Dnes je to materiál poněkud archaizovaný. Výtvarné umění opouští plochu závěsného obrazu a nenaplňuje prostor objemy ze dřeva, kamene nebo bronzu. Nová média a nové materiály se snaží ofenzívně vytlačit ty tradiční. Jsou zde však někteří romantici, jimž je stále přírodní materiál bližší. Dřevo a jeho vlastnosti vyhledávají, protože jim přináší konfrontaci s možnostmi materiálu, který je na jednu stranu tvárný, na druhou stranu má svá omezení. Sochař pracující skulptivní metodou musí respektovat jeho limity, zároveň z něj vytěžit maximum a pochopit jeho zjevné i skryté vlastnosti. Lubomír Čermák však není typ umělce, kterého fascinuje jen samotný fyzický akt práce a materiál. Je to autor zabývající se celým komplexem idejí, usilující o jejich souhrnné vyjádření, nikoliv jen čistotu tvaru a bohaté vyznění materiálu.

Už na počátku své tvorby se zabýval principy a vztahy mezi subjektem a objektem a pokoušel se o jejich co nejtěsnější interakci. Jeho cílem bylo modulovat rozměry a tvary závěsných objektů v souladu s dimenzemi lidské figury. Divák se tak dostával mnohem bezprostředněji do silového pole jeho konkávních objektů, které měly svou dostředivou energií vyvolat iluzi plynutí mimo reálný čas. Tento ergonometrický přístup k projektování objektů a instalací se pak přes některá zjednodušení stal základním kamenem jeho dosavadní práce. Všechny další tvary a objemy jsou konstruovány tak, abychom se nevyhnuli nejen smyslovým, ale nakonec i fyzickým kontaktům. Zejména drobné objekty vytvářené ze vzácných exotických dřevin nás nutí jak svým povrchem, tak svými velice lapidárními a elementárními tvary nejen k letmému doteku, ale i k uchopení a prohmatání jemných meandrů či oblin. Vlnovky i čočky se měkce dmou a jemně vibrují. Vše plyne. Nedramaticky a soustavně jako voda v korytě, nebo spíše jako křehký pramínek v prostorných horách. Ocitáme se v neohraničeném čase, jenž postupuje sám ničím neovlivnitelným tempem. Determinuje sice náš život, především jej však přesahuje.

Dnes Lubomír Čermák stále přímočařeji usiluje o archetypální znakovost svých objektů, které postupně opouštějí ryze geometrickou formulaci tvarů, objemů a jejich výrazně senzuální působení. Prozatím je vyvrcholením této linie „Matka“ z roku 1995. Tento mušlovitý útvar symetrických obrysů se jednoznačně vztahuje k symbolice plodnosti a zrození. Jednoduchý stále velmi abstraktní tvar ve spojení s rustikálními kvalitami dřeva připomíná některé idoly přírodních národů. Také další znaky – jako kanelovaný a nepatinovaný povrch „velkého koryta“ patří spíše k rituálním předmětům mimoevropské provenience. Objemná „nádoba“ se zvlněnými obrysy má však od dřívějších autorových prací ještě měkčí a organičtější tvarosloví. Není to však nic tak překvapivého, neboť i v ostatních skulptivních objektech lze vystopovat inspiraci přírodními tvary - čočkami, lusky plodů či zvlněnou čepelí trávy.

Lubomír Čermák prošel cestu od na první pohled chladně racionálních objektů a instalací, ve kterých prostřednictvím sérií jednoduchých zavěšených tvarů analyzoval naše společné existenciální problémy, směrem k méně konceptuálním a více instinktivním úvahám. Instinkt, který v nemalé míře uplatňoval už dříve, jej nyní odvedl k transformaci přírodních forem v symboly, které jsou konstatováním existence nikoliv její analýzou.

Magdalena Juříková

OBSAH

K objektům Lubomíra Čermáka

Jméno Lubomíra Čermáka se v souvislostech českého umění začalo častěji objevovat až na samém začátku devadesátých let, kdy se během studia pražské AVU zařadil mezi přední zástupce nastupující generační vlny. Vystavoval, pořádal performace, hýřil aktivitou. Na škole patřil mezi několik „opožděných“, kteří z nejrůznějších příčin nechtěli či nemohli studovat za předchozího režimu či využili možnosti si studium prodloužit, neboť teprve s ráznou reformou profesorského sboru nabyl pobyt na Akademii smyslu.

Také Čermákova cesta k umění byla komplikovaná. Vyučil se, byl na vojně, nějaký čas pracoval v dělnickém zaměstnání. Teprve pak se dostal na střední výtvarnou školu v Praze a poté na samém sklonku osmdesátých let i na Akademii výtvarných umění. To už mu bylo šestadvacet. Věk, kdy mají mnozí za sebou slušnou kariéru. Čermák v té době převážně kreslil a maloval. Studium v ateliéru prof. Čepeláka vyhovovalo jeho zálibě v expresivní figuraci, pro niž si vytvořil řemeslný základ na střední škole. Ale to byl jen začátek, od něhož se později rychle odpoutal.

Asi poprvé se s Čermákovým jménem mohla odborná veřejnost seznámit v anketě časopisu Výtvarné umění v r. 19911. Spolu se šesti dalšími mladými umělci, kteří tehdy představovali reprezentativní vzorek výraznějších osobností, odpovídal na otázky mapující přelomovou situaci po změně režimu. Od „svobodného světa“ západu oddělená česká kotlina se rázem otevřela a svět se doslova měnil před očima. S ním se proměňovalo i umělecké prostředí ať už na rovině samotné tvorby či struktury uměleckého provozu. Čermákova generace do této nové situace vstupovala bez podstatnějšího zatížení předchozí zkušeností jako první a, jak mj. vyplývá i z ankety, s jistým despektem k tvorbě svých předchůdců. Čermák se však k minulosti nevyjadřuje a jeho odpovědi jsou překvapivě lakonické a rezervované. Pouze na otázku „Jak myslíte, že budou vypadat 90. léta ve výtvarném umění?“ formuloval svůj názor šířeji, jako by tu chtěl vyjádřit něco závažnějšího ze svého pohledu na umění. Vyjadřuje tu obavu, kterou cítí z prolínání vědy a umění. Věda podle něj „nepřipustí osobní projev“ a bude se snažit podrobit umění svému tempu a povrchnosti. Když si uvědomíme, že v této době ještě působí u prof. Bielického v ateliéru videoartu, kde po absolutoriu zůstal další dva roky jako odborný asistent, mohou se tyto názory zdát paradoxní. Ale rozpor je jen zdánlivý. Čermák vždy přistupoval k novým médiím z kritických pozic. Příznačná je např. akce, provedená na AVU, při níž symbolicky očišťoval televizní obraz odrazem ve vodní hladině.

Anketní odpověď souzní s jeho prakticky současným přikloněním k rukodělnému sochařství objektového typu, nikoliv nepodobnému tomu, jež k nám o něco později uvedl Jindřich Zeithamml.2 V té době však Čermák Zeithammlovu tvorbu neznal. Působily na něj jiné vlivy, ale v podstatě se jeho vývoj ubíral autonomně. Lze spekulovat o vzdáleném ohlasu předchozího studia u Karla Malicha, v pořadí druhého z jeho tří profesorů. Malichův příklad mohl Čermákovi alespoň naznačit cestu, na níž pak nalezl sebe samého ve způsobu vyjadřování, jež mu vyhovovalo a kterého se drží dodnes. Cestu od figurace ke geometrii, od malby přes experimenty s novými médii k sochařství, od znečištěné a tělesností zatížené exprese přes akce tematizující právě očišťování (televizního obrazu) až po již očištěnou a strohou dokonalost jeho objektů. Přímý Malichův vliv snad můžeme nalézt v trojici objektů (dva drobnější a jeden většího formátu) z let 1991 a 1992, z nichž dva byly reprodukované ve Výtvarném umění právě u zmíněné ankety.3 Lze je chápat jako půdorys místa, jež v sobě implicitně skrývá abstraktní událost, pohyb, rytmus. Geometrický minimalismus těchto prací však nebyl v devadesátých letech nikterak aktuální. Pro Čermáka tento krok znamenal definitivní opuštění dobových tendencí, které se v jeho práci odrážejí ještě v období experimentů s videem. A vlastně i jeho generace, pro níž jsou přízračná zcela jiná témata i formy vyjádření. Příznačně se pak objevuje jen výjimečně na skupinových přehlídkách (a to ještě méně než obdobní solitéři, jako je Tomáš Hlavina či Vladimír Hanuš), jež se staly novým fenoménem českého umění 90. let a do značné míry uměle nastavily jeho recepci.4 Tato hluboká změna však výrazně korespondovala se zaměřením jeho osobnosti i specifickým talentem, v němž se kloubí cit pro řemeslo a elementární tvarová obrazivost se sympatiemi k filozofickým prostorům, z nichž se svět jeví jako jednota.

Dalším klíčovým a přímo navazujícím krokem bylo objevení tvaru, jenž se napříště stane základním prvkem jeho slovníku. Část kruhu ve tvaru luku představuje pro Čermáka výchozí geometrickou formu, kterou lze dále variovat a vkládat tak do ní další významy. Objekty tohoto typu poprvé představil v roce 1992 na výstavě Mezi nebem a nocí v Ženských domovech. Mají ještě elementární nečleněnou formu, jednou je to pouze zakřivená plocha, jindy zaplněná jako část válce či zahrocená do břitu.5 Bílá barva je místy spojuje s předchozími objekty. Na výstavě Mezi nebem a nocí se kromě Čermáka objevují i Vladimír Hanuš a Martin Škarda. Právě tito autoři jsou mu svými postoji a tvorbou z jeho pokolení nejbližší a nikoliv náhodou se opět setkali na pozoruhodné výstavě Jinde a v čase, kterou v r. 1994 kurátor Otto M. Urban připravil pro Státní galerii výtvarného umění v Náchodě.6 Zde Čermák ukázal další vývoj své práce. Ke kruhovému tvaru přidal princip seriálnosti a rytmu, namísto bílé barvy volil „přirozenou“ barvu dýhy se vzorem letokruhů. V bohaté obrazové příloze katalogu této výstavy nacházíme na závěr i akvarel s náčrtem další práce s nezvykle konkrétním názvem „Matka“. Zatímco předtím pracoval pouze s rovnými plochami a jednoduchými geometrickými tvary (kruh, přímka), nyní se objevuje složitější, fluentní tvar vlnovky. Náčrt později realizoval i když mu práce zabrala s malými přestávkami zhruba jeden a půl roku. K tomuto největšímu a nejpracnějšímu objektu pak přibývalo několik dalších variant, jež pak souborně vystavil na samostatné výstavě v Galerii Pecka v roce 1996.

Jak tedy charakterizovat jeho sochařství? Kde se vzaly tyto záhadné objekty? Lze v nich vůbec nacházet styčné prvky s naším reálným světem? A jak k nim vlastně přistupovat? Na první pohled nám připadají, jako by přišly z jiného světa. S formami, jež známe z běžného života, nemají nic společného, a přesto nepůsobí cizorodě. Vykazují zcela přirozenou schopnost rozhovoru. Nejsou to jen pomůcky pro skutečnou či „estetickou“ meditaci, ale především společníci v běžném soužití. Autor je od samého počátku zamýšlel jako součást obytného, tj. prožívaného prostoru, který prozařují svým pozitivním nábojem, jako nástroje duchovní hygieny, očisty pro potřeby všedního života. Všechno jsou to interiérové plastiky a jako takové je musíme vnímat. Můžeme však o nich mluvit jako o plastikách? Jejich formy jsou spíše architektonické než sochařské, při jejich vzniku se téměř výhradně uplatňoval princip konstruktivní. Komunikují s prostorem, ale nikoliv v absolutním smyslu, nýbrž pouze s prostorem, v němž je člověk. Jejich míra je mírou člověka. Na jedné z kreseb v katalogu Jinde a v čase tělo diváka dokonce v jistém odstupu přímo protíná myšlený průběh kruhu, a tím ho završuje. Kruh chce být tělem obrazně dotvořen, nachází své pokračování nejen v něm (jak naznačuje kresba), ale i v celé osobnosti diváka. Vztahuje se k tělu, pohledu a skrze něj k mysli. Je formou fyzickou i spirituální. Kruh sjednocuje, nejen symbolicky, ale i doslovně. Zajímavá je úvaha o použitém materiálu a vnějškové barevnosti. Původně zcela neutrální bílá zosobňuje všechny zmíněné vlastnosti, jež Čermák považuje za důležité „vytrženost“ z přirozeného světa, který není zcela bílý, geometrický a nestrukturovaný, a zároveň příslušnost k onomu světu v širším, duchovním pojetí, jehož atributem je tradičně čistota a neposkvrněnost. Ale přísná dokonalost ve spojení s bílou je vždy poněkud chladná. Možná právě proto ji Čermák opouští a volí přiznaný povrch opracovávaného matriálu, jež objekty obdařil „barvou“ dřeva a, alespoň předstíranou, nepravidelností jeho struktury. Dřevo spolu s „policovým“ rytmizováním kruhů tu navozovaly dojem nábytkového designu, i když zcela neužitečného. Spatřuji v tom jistý prvek ironie a řekněme „blízkosti“, intimity, tedy oné příslušnosti ke každodennímu životu. I zde se objevuje ona „užitá spiritualita“ (v tom ta ironie), jež je svébytnou kvalitou. Ostatně nikoliv náhodou je Čermák zajímavým návrhářem nábytku. Právě v tomto designérském přístupu, osobitě reflektovaném, který se může setkat s nepochopením, vidím Čermákovou osobitost nejzřetelněji. Tato tendence se skrytě projevuje i v sérii drobných dřevěných modelů, jež vytváří v zatím posledním období své tvorby. Opakují se na nich některé předchozí motivy (např. kanelury, oválné tvary atd.). Tyto předměty jsou ještě více než ty předchozí „bezpředmětné“. Jestliže kruhy ještě odkazovaly ke svému tradičnímu symbolickému významu, tyto artefakty se vztahují jen samy k sobě. Nezasahují už aktivně do prostoru, mohou snad být přemísťovány, různě zavěšovány či pokládány, ale pouze proto, aby zde žily svým vlastním životem.

Nebudeme-li brát v úvahu sérii minimalistických obrazů, volně vycházejících z motivu modravého mořského horizontu, několik performancí, jeho design a práci pro architekturu, máme v kostce dosavadní Čermákův vývoj. Není to mnoho věcí, většina je udělána autorovou rukou, jen výjimečně užívá pomocníky. Jeho tvorba se posunuje jen zvolna kupředu, jelikož většina jeho realizací je velmi náročná na čas. Vkládá spoustu zodpovědnosti, energie a času do každého objektu, aby ten pak tuto energii mohl předávat. Stejně tak postupuje i u objevování nových tvarů, než vykrystalizují v definitivní realizaci.

Z tohoto pohledu je zajímavý i jeho originální nábytkový design s propracovaným detailem, který již delší čas produkuje ve spolupráci s několika ateliéry, či spolupráce s architekty, jak o tom svědčí úspěšná realizace střechy prodejního stánku Ethno v pasáži nákupního centra Myslbek.

Marcel Fišer

1) Výtvarné umění 1/1992, str.56n.

2) Jindřich Zeithamml, GHMP- Městská knihovna, únor-březen 1993.

3) Viz pozn. 1

4) Chybí na většině programových výstav mladých výtvarníků, s výjimkou výstavy nových médií Orbis

Fictus, kde představil videoartovou instalaci.

5) Reprodukováno v: Jinde a v čase, katalog výstavy, SGVU Náchod 1994 str. 21.

6) Stánek se postoupil finále soutěže Interiér roku 1997. Viz také architekt 6/98,str 28 a 29.

OBSAH

Umělec napodobuje nikoliv viditelný kosmos, ale jeho působící formy, které nejsou ničím jiným než videm, který působí, tedy duchovním tvarem nadaným působností…

Plótýnos

„Moderní umění se v mnoha ohledech neliší od tvůrčí činnosti mnoha lidí už od prehistorických dob. Z hlediska umění následují božský tvůrčí zákon různých proměn přírody samotné, o nichž mnoho lidí nikdy ani nesnilo“

Alexander Archipenko

OBSAH
LCDÍLNA